České sklo - www.ceske-sklo.com
Historické i současné

Výroba historického českého skla


V 16. století se vyrábělo sklo nejméně ve 34 českých hutích. Na území severně od Alp se běžně vyrábělo „lesní“ sklo z nazelenalé skloviny. Na rozdíl od německých zemí, kde bylo toto sklo sytě zelené, se v českých zemích odbarvovalo a blížilo se pozdějšímu křišťálu. 

Významné místo v historii výroby skla zaujímají Čechy a čeští skláři. Sklo je v Čechách trvale přítomné od druhého tisíciletí před n. l., kdy ho sem v rámci výměnného obchodu přinesli obchodníci ze syrské oblasti a z Egypta, bylo ale vyráběno také na našem území. Nejde o čiré sklo, jak je známe ze současnosti, ale o drobnější různě zbarvený, často nedokonale protavený sklovitý materiál (resp. fajáns), ze kterého byly vyráběny drobné skleněné perly a korálky. Větší objem tavení a zpracování skla na našem území souvisí s rozvojem civilizace Keltů zhruba v období 400 př. n. l. - 0.

  První písemná zmínka o skle na našem území pochází až z roku 1162. První sklárny vznikaly ve druhé polovině 13. a v první polovině 14. století v do té doby nedotčených příhraničních pralesích Krušných, Lužických a Jizerských hor, Krkonoš, Šumavy, ale také na Moravě. Od poloviny 14. století již nejstarší české sklárny tavily téměř čiré, jen slabě do žluta nebo do zelena nabíhající draselnovápenaté sklo a zhotovovaly z něj malovaná kostelní okna, číše a poháry. V dnes neznámé sklárně byla roku 1370-1371 za pomoci specialistů z Benátek utavena také sklovina pro mozaiku kaple Poslední soud ve svatovítské katedrále na Pražském hradě (Vondruška 2002).

 České gotické sklo bylo poměrně pestré. Mezi tehdejší skleněné výrobky patří kromě nápojového a stolního skla také korálky pro růžence, skleněné imitace drahokamů, technické sklo pro lékaře, mastičkáře a alchymisty. Za doby vlády Karla IV. došlo rovněž k výrazné inovaci ve stavebnictví – začalo se používat, i když ne zcela běžně, okenní sklo. Čeští skláři prosluli v té době technologií zvanou „procédé de Bohéme“, čili tzv. český způsob. Jednalo se o foukání skla do válců, následné rozstřihnutí, rozvinutí zchlazené skloviny do roviny a vyhlazení. Touto technikou se vyráběla především barevná chrámová okna. 

  V 16. století se vyrábělo sklo nejméně ve 34 českých hutích. Na území severně od Alp se běžně vyrábělo „lesní“ sklo z nazelenalé skloviny. Na rozdíl od německých zemí, kde bylo toto sklo sytě zelené, se v českých zemích odbarvovalo a blížilo se pozdějšímu křišťálu. V té době se v Čechách usazuje řada huťmistrů ze sousedního Saska, kteří se usadili především v Lužických a Jizerských horách a v Krkonoších. Poháry a číše zdobili vypalovanými pestrobarevnými smalty a nabízeli je i v sousedních zemích. O jejich výrobky se zajímal arcivévoda Ferdinand Tyrolský i císař Rudolf II., který dvě dynastie sklářských huťmistrů - Schürery a Wandery - povýšil do šlechtického stavu. V renesanci je hojně produkováno také sklo užitkové, především nápojové, zastoupené lahvemi, číšemi, poháry a holbami.

  Na přelomu 16. a 17. století pozval Rudolf II. do Prahy věhlasné učence a umělce, mezi nimiž byli také řezači drahokamů a znamenitý rytec skla Caspar Lehmann. Z nejvýznamnějších přínosů českých sklářů v tomto období lze zmínit tavbu modrého kobaltového skla rodinou Schürerů v severních Čechách v 16. století či objev českého křišťálu v Müllerově sklárně na Šumavě v 17. století.  

  Na přelomu 17. a 18. století zastínili čeští skláři kvalitou svých výrobků do té doby bezkonkurenční benátské sklo. V Čechách se vyráběly číšky, konvice i rozměrné poháry, ale také v renesanci oblíbené malované sklo, z něhož se největší oblibě těšilo černou barvou (švarclotem) malované sklo z dílny rodu Preisslerů z Kunštátu. Především ale čeští skláři zdobili křišťálové sklo rytými figurálními nebo ornamentálními dekory. Od dvacátých let 18. století zhotovovali a do královských paláců dodávali i lustry s broušenými skleněnými ověsky. K popularitě českého skla přispěli také obchodníci sklem. Z nich dodnes nejznámější je G. F. Kreybich z Kamenického Šenova, který podnikl přes třicet obchodních cest a navštívil téměř všechny evropské země včetně Ruska, Švédska a Anglie. V polovině 18. století se jednotliví obchodníci sklem, převážně soustředění kolem Kamenického Šenova aNového Boru (Haidy), sdružovali v obchodních společnostech (kompaniích) se stálým zastoupením v největších evropských městech a přístavech i v Americe. V šedesátých letech začali čeští skláři vyrábět porcelán připomínající mléčné, tzv. koštěnkové sklo a zdobit je malovanými rokokovými dekory.

  Na konkurenci anglického skla odpověděli čeští skláři křišťálovými a zejména barevnými, malbou, brusem a rytinami, později také zatavenými pastami zdobenými předměty ve stylu biedermeieru. Skláři v Čechách patřili k nejlepším v Evropě a k technologickému vývoji skla přispěli několika vynálezy. V Novém Boru žil technolog-experimentátor Friedrich Egermann, vynálezce opakních barevných sklovin (žluté a červené lazury, opálu, lithyalinu). Na Šumavě vynalezl hrabě Buquoy černý a červený hyalit. Mezi rytci skla vynikal portrétista Dominik Bimann. Na Sázavě utavil František Kavalír ve třicátých letech 19. století první chemicky odolné sklo na světě. Sklo vyráběné ve druhé polovině 19. století bylo ve znamení historizujících slohů, především neorenesance. Až do sedmdesátých let se sklářské pece vytápěly dřevem. Potom začaly využívat generátorového plynu vyráběného spalováním dřeva nebo hnědého uhlí. Sklárny se tak stěhovaly z lesů do blízkosti hnědouhelných dolů nebo alespoň železničních stanic.

 

Vytvořeno pomocí Tvujeshop.cz
Vlastní eshop snadno a rychle